Ticho před (další) bouří

 

    Šestý semestr končí. Blíží se zkoušky. Zkoušky, které půlí studium medicíny na dvě velké části - preklinickou a klinickou. Cítím, jak mi běží mráz po zádech, když to po sobě teď čtu. Opravdu? Opravdu jsem skoro v polovině studia? Jak to, že to tak rychle uteklo a chtěl bych něco z těch tří předchozích let vrátit? Skutečně jsem zvládl všechny průběžné testy, zkoušení, ta kvanta učiva, jež nám byla dávkována po neúměrných kvantech počínaje anatomií, konče patolou s patfyz? V hlavě se mi honí spousta otázek, ke kterým jsem se během těch tří let nedostal nebo jsem k nim spíše nedozrál. Je to tak dobře. Všechno má svůj čas, nejdůležitější je nekonečná trpělivost, pevné nervy a ocelová záď.

    Poslední semestr byl pro mě obrovsky vyčerpávající a nestydím se to přiznat. Třetí ročník je náročný a říká se to o něm. Tedy, vždy jsem to slyšel od starších mediků. Pravdou je, že jsem jim věřil. Jasně - patola a patfyz - to je jistě maso, ale co máme říkat my, prváci? Což není nejtěžší prvák? Přechod (pro většinu) ze střední na výšku? Vždyť ta spousta latinských názvů, ty Radomírovy bible... Je snad opravdu ten třeťák nejtěžší? To pochopí jen ti, kteří si třetím ročníkem projdou na vlastní pěst. ¨

    V zimním semestru se najíždí relativně zvladatelným tempem a opravdovým strašákem je především zkouška z mikrobiologie. Z té jsem měl opravdu velký respekt a je fakt, že strachem z mikry jsem byl živen až do okamžiku, než mi MUDr. Hejnar PhD. zapsal známku do indexu. Tak jsem byl vyklepaný. Zda-li si někdo pokládá otázku, jestli to opravdu myslím vážně a pouze nestraším budoucí třeťáky, mohu všechny ujistit, že si srandu nedělám. Mikra byla pro mě prozatím opravdu nejhorší zkouškou na medicíně a vím o spoustě spolužáků, ježto takytéž zvládali přípravu na ni velice těžce, zejména psychicky. Přesto, vyšlo to. Napodruhé, ale dokázal jsem to. Pokud si někdo myslí, že jsem radostí skákal ke stropu, mýlí se. Došel jsem na byt, převlékl se do pyžama a prásknul jsem sebou do postele. Necítil jsem nic, věděl jsem, že to mám, ale hlava mi to nebrala.

    Následující týden jsem se kurýroval, ale že bych se cítil do letňáku odpočatý, to ani zdaleka. Bez sebemenší empatie nám bylo z každé strany servírováno ještě větší kvantum studijní látky a vše vygradovalo prvním testem z patfyz, jehož tématem byly ledviny. Našly se skupiny, kde test zvládl jediný člověk, byli tací, co měli méně než dvacet procent. To v patfyz prakticky znamená, že v následujících testech nemůže jít daný medik s výsledky pod devadesát procent, neboť kritériem pro zápočet je minimální průměrné skóre 70%. Masakr. Do toho zkoušení z patologie, testy z farmy (ty nejjednoduší z letňáku) a další povinnosti. Z toho by se jeden zbláznil.

    Ovšem vrcholem medikova utrpení byly takzvané "hell weeks", kdy v jediném týdnu, častokrát pouze ve dvou dnech, se nakupily testy z patfyz a farmy a zkoušení z patoly. Třeba 400 stran textu. K tomu se nedá nic dodat. Celkem prekérní situací byl fakt, že tématem testu z patfyzu byl dýchací systém a zkoušení z patologie z GITu, takže efektivita studia šla k nule. Tudíž spousta spolužáků si stěžovala na neschopnost obou ústavů domluvit se na jednotném sylabu, všichni si pouze přehazovali tento problém jako horkou bramboru. Přál bych mladším, aby se dočkali lepší kooperace a tudíž kvalitnější a systematičtější průpravy. Ovšem zda se toho někdo někdy dočká, to je ve hvězdách. Napadá mě jedovaté přirovnání ke skříňkám, ale nechám si to pro sebe.:) (pozn. autora: dne 15.5. vyšlo další oficiální prohlášení od pana děkana o vyklizení skříněk:)

    Kouzlo třeťáku tkví v rčení, že trpělivost růže přináší. Myslím si to samé. Je to vlastně celé o tom, že pořád něco řešíte. Jeden týden patologii, druhý týden patofyziologii a k tomu průběžné testy do farmačky. Zdá se vám, že se opakuji? Vím o tom a z toho důvodu to zdůrazňuji. Pořád dokola - patola, patfyz, farma, patola, patfyz, ... Až jde hlava kolem. Pozitivní na tom je, že jednou to skončí. A abych nebyl takový pesimista, tak upřímně dodávám, že ty předměty jsou hodně zajímavé. Bude vás to zajímat a některé i bavit, nicméně nudit určitě ne. Jen je toho sakramentsky moc a je na to děsně málo času. Příjemným zjištěním je skutečnost, že přístup od vyučujících se zlepšuje s progredujícím studiem na medicíně. Ne všude, ale většinou to platí.

    Pokud to vypadá, že třeťák je pouze a jenom dřina, tak to tak nejspíš bude. O to víc je potřeba naučit se organizovat si volný čas pro sebe, přátele a kamarády a nezapomínat na sport! Přes všechna ta kvanta učiva jsem konečně, po třech letech, začal hrát se spolužáky fotbálek a florbal! To považuji za velký úspěch a těším se, že v následující druhé polovině studia budu pokračovat v těchto příjemných aktivitách i nadále. Je hloupost se pouze šprtat, respektive dá se to tak praktikovat. Ale proč? Většina z nás má krásných 22 let a byla by obrovská chyba potlačovat v sobě chuť do života a zavřít se do chladného pokoje s ještě chladnější Povýšilovou patologií. Věnujte se tedy svým koníčkům a nevěšte hlavy z nekonečného studijního zápřahu. Je důležité si uvědomit, že všechno se to našprtat nedá. Podstatné je naučit se v tom orientovat a tak nějak tím proplout bez větší úhony. Podle mého názoru ani není cílem všechno umět, jelikož to neumí ani ti nejvýše postavení. Takže hlavu vzhůru, vy, budoucí třeťáci. Nebojte se toho, garantuji každému z vás, že si najdete svůj styl a třetí ročník zvládnete.

    Je otázkou, proč si tímhle musíme projít, ale je pravda, že si každý sám v tom martyriu může najít něco nového, co jej posune dál. Já si uvědomil, že ačkoliv od přírody nejsem trpělivý, spoustu věcí chci hned a bez úhony, ve vypjatých situacích umím počkat, zastavit se a nezazmatkovat. Dokážu se koncentrovat, znám cenu úspěchu a jdu si systematicky za ním. A za tím vším je tvrdá dřina. Dennodenní rutina, práce a úsilí. Třeba se to po nás chce, abychom, až jednou dostudujeme, si zachovali chladnou hlavu a zbytečně nesekali minely. A třeba je to jenom moje představa. Kdo ví.

    Nyní, před šestým zkouškovým, mám konečně pocit, že už nejsem jenom zelenáč v bílém s Čihákem v podpaží. Cítím, že po tříletém drilu v té hlavě něco mám a ledasco si dokážu odvodit. Na druhou stranu obsáhlost obou velkých zkoušek, tedy patologie a patofyziologie, ve mně vyvolává nauzeu - to všechno se přece nedá naučit! Tentokrát nemám jasný plán, kdy na kterou zkoušku půjdu a jak to udělám. Pouze jsem si načrtl nárys a uvidím, jak to všechno půjde. A přestože mám pocit, že jsem totálně vyšťavený (a to ještě nezačalo zkouškové), vím už teď jistojistě, že do toho dám zase všechno. I kdybych s tím měl bojovat (opět) celé léto. Do čtvrťáku se dostat chci!

 

Kdyby to bylo jednoduché, každý by to dělal. Jestli chceš něco, co jsi nikdy neměl, musíš pro to udělat něco, co jsi ještě nikdy neudělal.

 

Ticho před (další) bouří

Datum 16.05.2014
Vložil Kuba K.
Titulek KK

Ano Jirko. Taky mám nauzeu a tachykardii, když na vše pomyslím... :D i přes zkoušku (asi) v srpnu si volno udělám - do čtvrťáku chci!:)
A pro ostatní - NEKLESEJTE NA MYSLI!

 

© 2012 - 2017 Jiří Lapka, Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode