Pozkouškové bilancování

 
    Stejně rychle jako ranní sprinty na patologii na sedmou uteklo v pořadí již páté zkouškové období. Jsem rád, že můžu říci - uf, přežil jsem to. Třetí zima na medicíně překonána. Teď ještě překlenout letní semestr s náročnými zkouškami z patoly a patfyz a hurá na kliniku! U nás v Olomouci se říkává, že kdo udělá mikru v zimě, má cestu do čtvrťáku otevřenou. Rád bych tomu věřil, upřímně řečeno, musím uznat, že v prváku jsem měl motivace více než nyní. Holt, medicína si vybírá své oběti - mám na mysli plno koníčků, na které přes prostudované víkendy nezbyl čas, přes vztahy s lidmi "mimo obor", na které už také nezbyl čas, přes prachobyčejné zevlování a poflakování se jen tak. Musím se přiznat, že z toho všeho mě nejvíce mrzí ty kamarádské vztahy, které kvůli škole ochladly a na které přes ty obrovské kvanta studijních materiálů nezbyl čas. A pokud náhodou trochu času pozbylo, tak se zužitkoval všemožně jinak. Především spánkem, popřípadě sportem.
    
    Je těžké zpětně říci, zda by šel zimní semestr lépe časově zorganizovat. Minimálně tak, abych měl dvakrát týdně čas alespoň dvě hoďky na sport, dvakrát týdně čas na moji nejmilovanější slečnu a jednou týdně volný večer na dva tři kousky v hospodě. Možná by to šlo, ale když se snažím o rekapitulaci "toho všeho", čím jsem si prošel a kolik času věnoval přípravě na průběžné testy a zkoušení, musím uznat, že jsem se snažil nad míru a fungoval jsem miminálně na 110%; příprava na patfyz mi zabrala v průměru pět dní, příprava na zkoušení z patoly stejně tak, další příprava, například na mikrobiologii, si vyžádala také svůj čas a to jsem také konečně absolvoval zkoušku z angličtiny a mnoho dalšího.
 
    Jsem rád, že jsem měl alespoň jednou za týden prostor pro přítelkyni, že jsem se zúčastnil pár akcí, kde jsem fotil a dokonce jsem byl zpočátku semestru na jedné nebo dvou pařbách v Učku. Vím moc dobře, že se našli spolužáci, kteří pařili víc, ale já jsem já, jedu si svoje. Zápočty jsem zvládl, zkoušky také, ale cítím se vyčerpaně. Trošku mi zvedlo náladu ujištění pár známých lékařů, že medicína poznamená každého budoucího lékaře, jak po stránce fyzické, tak psychické a je potřeba se s tím holt smířit. Dokonce jsem slyšel názor, že studium medicíny se dá přirovnat k vrcholovému sportu, jen s tím rozdílem, že aktivní kariéra čutálisty končí kolem pětatřiceti, naše kariéra v sedmdesáti (kdoví jestli).
 
    Když to ale sesumíruji, tak si stojím za tím, že to všechno martyrium mám nakonec rád. Nemůžu říct, že bych měl se všemi kdovíjak úžasné vztahy, nedovolím si tvrdit, že ten nebo onen kantor je blbec, ale na druhou stranu uznávám, že ne s každým vyučujícím/zkoušejícím lze dobře vyjít. Taková je realita.
 
    Závěrem bych chtěl dodat k samotnému zkouškovému, že i tentokrát bylo zkouškové jiné než předchozí. Mikrobiologie se mi špatně učila, všechno se mi motalo a nedávalo smysl. To vedlo k pocitům bezmoci a vlastní neschopnosti. Pak mi došlo, že méně je někdy více a spíše než se brodit v bezedných vodách Votavových učebnic, dal jsem přednost přehlednosti a struktuře. Světe div se, šlo to. Takže teď vím, že kdybych se měl znova učit na mikru, tak si to pěkně a jednoduše všechno rozepíšu, udělám si přehlednou osnovu a podle té se budu učit a hledat souvislosti. Ono to do sebe zapadá, jak říká pan současný děkan, "mikrobiologie je kouzelný a komplexní obor", ale přijít mu na chuť chce hodně odvahy, trpělivosti a sebezapření. 
 
    Na závěr cituji jednoho staršího medika slovy: "imunita v prdeli, nervy v prdeli, mládí taky tam, ale hlavně, že to máš v indexu".
 

 

Pozkouškové bilancování

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
 

© 2012 - 2017 Jiří Lapka, Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode