Pohled očima medika

    Tuto úvahu jsem se rozhodl napsat poté, co mi již několik dní nedala spát (ne doslova:D) skutečnost, že na praxi jsem se setkal s dosti lékaři, kteří nejsou spokojení se svou profesí.

    Nechci si nalhávat, že povolání lékaře vždy naplní člověka absolutním pocitem štěstí a zároveň jej dovede do pocitu absolutního uspokojení. Tomu jsem nikdy nevěřil a nikdy věřit nebudu. Přesto mám určitou představu, podle níž si myslím, že dělat v životě něco, k čemuž mám blízko a mohlo by mě bavit, je tím nejlepším prostředkem, jak prožít (přežít) svůj život, tak nějak normálně, v klidu a pokud možno bezúhonně.

    Je jasné, že zdravotnictví nemůže vybočovat z řady jiných oborů a tudíž i v něm dochází ke spoustě omylů, chyb větších či menších a zároveň není možné věřit faktu, že je čisté. Všude se krade, lže a podplácí. Na druhou stranu si myslím, že se má začínat vždy od sebe samého a tudíž pokud se nenechám semlít, mám naději, že můžu být spokojený v tom, co dělám (dělat budu). Tomu věřím a budu na tom maximálně pracovat.

    Je zřejmé, že teď, po cirka dvou semestrech na odděleních, nemůžu vidět realitu a srovnávat jako nějaký absolvent, ale určitě si mohu vytvořit nějaký obrázek o tom, jak to v nemocnici vlastně funguje.

    V minulém semestru jsme začali interní propedeutikou. Jedni šli na kardiologii, druzí na gastro-entero a další zase někam jinam. Já měl tu čest poznat II. interní kliniku, což je výše zmíněná gastro-entero. Nemůžu říct, že bych byl zklamaný. To určitě ne. Vždyť na dvojce je profesor Ehrmann, jedna z největších olomouckých kapacit. Být na jeho seminářích je radost, jeho projev je úžasný a znalosti z něj přímo prýští. Díky těmto individualitám získává fakulta na prestiži. Toto jsou ty staré školy, které dokáží i teď po x desetiletích recitovat z hlavy staré řecké báje. A najdou se tam i další. Na mě velice pozitivně působí MUDr. Loyková (starší). Má také velký přehled a oceňuji na ní, že s námi diskutuje jednotlivé případy a častokrát nás nechává přemýšlet nad zajímavými anamnézami.

    I přesto všechno ale na mě dvojka působí tak nějak unaveně. Teď ve třetím ročníku navazujeme na propedeutiku Vnitřním lékařstvím 1, což je v podstatě to samé. A tentokrát jsme na dvojce všichni. Tedy celý ročník včetně repetentů. Upřímně, trošku jsem si přál podívat se i jinam (což se mi díky chirurgické a pediatrické propce povedlo), nicméně na „co by bylo, kdyby“ se nehraje. Většinou výuka začíná úvodními mikrosemináři a následuje stáž, kdy jsme přiřazeni k různým lékařům a podle jejich struktury probíhá následující dvouhodinovka. Jedni preferují odběr anamnézy, další nám demonstrují lékařskou techniku, někdo nás nechá podívat se na vyšetření a tak dál. Prostě a jednoduše, každý má svůj styl. Díky němu můžeme pohlížet na praxi také z jiného úhlu. Věřím, že nejsem sám, kdo hodnotí nejen samotné nemoci pacientů, ale také se dívá na osobnost lékaře, na jeho prožitky, názory a postoje ke svému řemeslu. A toho si všímám čím dál tím víc, protože i když absolutorium je ještě daleko, čas letí (na medicíně především) rychlostí intergalaktickou.

    Jak jsem uvedl výše, od třetího ročníku se nám naskytla možnost chodit i po chirurgické klinice a pediatrii. Tohoto vstřícného kroku od vedení si velmi vážím, protože kdybych neznal nic jiného než dvojku, nejspíše bych měl dost zúžený pohled, vzhledem k faktu, že nemám vyloženě rodinného příslušníka - lékaře, takže (skoro) vše mám zprostředkováno pouze školou.

    S různými klinikami se různí i samotní lidé - lékaři a podle mého názoru je mně nejlépe na pediatrii. Někdo může namítat, že tam jsou hodně nekompromisní k náhradě výuky (což je fakt), ale to je snad ten nejmenší kamínek v botě, který mě trápí. Vše převažuje ochota a vztah lékaře k dětským pacientům, který úplně sálá z personálu, jež jsem doposud poznal.

    Jak vyplývá z mé úvahy, je jasné, že nejvíce sympatií si získává právě dětská klinika. Je mi jasné, že co člověk, to názor (a zaplaťpámbů za to), ale kde jinde se k Vám (jako případným pacientům) chovají tak skutečně lidsky a láskyplně? Z toho, co jsem zatím na pediatrii poznal, mi přijde, že právě lékařky - pediatričky jsou vlastně takové maminky. Ony i tak častokrát vypadají. Ale je to pěkné, na mě to působí mateřsky a opravdově. Kdybych měl tu možnost si vybrat, kde ležet nebo spíše kým bych měl být ošetřován, jednoznačně bych si zvolil právě je.

    Asi bych se měl více orientovat na problematiku jednotlivých onemocnění a řešit co, jak a kde, ale snad je to správná intuice, která mě nutí pozorovat čím dál více spíše lékaře. Vždyť to povolání je na celý život.

    Možná, že žiju v nějakém ochranném obalu (čti prezervativu:D), jenž mi zabraňuje vidět za tím vším ponejvíce prachy a majetek, ale zatím stále žiji v domnění, že u mě je na prvním místě chuť pomáhat druhým, pak samozřejmě zajištění v nějakém rozumném rozmezí, prostě tak, abych nežil v chudobě, ale na druhou stranu, abych si mohl dovolit zajít na slušnou večeři. Dále pak sociální kontakt a zajištěná nutnost edukace po zbytek života. Zkrátka a jednoduše – abych nezakrněl.

    Velice kladně hodnotím letní ošetřovatelskou praxi, kdy jsem nebyl ušetřen ničeho a jako prostý ošetřovatel (z 90%) a ze zbytku sestřička a lékař (10% max.), jsem si vyzkoušel opravdu všechno z denní rutiny. Měl jsem tu šanci si povídat s personálem nemocnice a zároveň naslouchat o čem se baví sestry a lékaři během dne, co řeší a jaký mají názor na svou práci a musím říct, že přes velké vypětí sil a náročnost (po stránce fyzické i psychické) povolání si nikdo v Opavské nemocnici nestěžoval. Všichni brali svou práci zodpovědně a poctivě.

    Na druhou stranu jsem se setkal v naší fakultní nemocnici v Olomouci s nespokojeností z řad mladších lékařek. Stěžovaly si především ženy ve věku cca 30 - 40 let. Argumentace - nebaví mě to, nechtěla bych do toho jít znovu, je mi špatně z toho a podobné názory na mě působí v porovnání s výše uvedeným tak nějak jakoby z jiného vesmíru. Jsem schopný pochopit, že ti lidi pracují přesčas, že toho mají moc, že plat není odpovídající (subjektivně), že nemají čas na rodinu a tak dál. Ale já se ptám proč? Proč tedy do toho šly? Častá argumentace byla typu - je mi líto těch roků prosezených nad knížkami, nic jiného neumím a tak dál. Ale ono to celé působí bezvýchodně.

    Jaký si mám udělat názor na lékařku, která si pár roků po škole stěžuje na agresivní pacienty, na rutinu zaměstnání, na špatný systém? Je zajímavé, že chlapi si tak nestěžují a starší lékaři (ženy i muži nad 40 let) už skoro vůbec. Naopak. Setkávám se s názory, že jsou vlastně spokojení s tím, co dělají, že se nemají zas tak špatně, že mají ucházející auto, vlastní baráček nebo dobře vybavený byt… Je to snad opravdu jenom tím, že si zvykli? A když se ještě vrátím k těm mladším - proč neutekli na západ, když se v tom Německu mají jejich spolužáci tak moc dobře a mají tak hodně peněz? Tak snad když to dělám hlavně pro ty prachy, budu volit jiný obor, nemýlím-li se? Když už chci svůj čas trávit s rodinou, tak budu pracovat tak, abych měl ve tři padla, ne?

    Frustrace, kterou z některých doktorů cítím, je svazující. Nemůžu říct, že by tito lidé ve mně vzbudili přehnané obavy o tom, co chci jednou dělat. Můj jeden velmi blízký rodinný příslušník také pracoval ve zdravotnictví, měl toho hodně, byl v práci od nevidím do nevidím, měl ctižádostivého primáře, ale jeho zaujetí a láska k oboru byla zjevná. Přece se neříká nadarmo - jaké si to uděláš, takové to máš.

    Nevím, zda si ti frustrovaní dobře zvolili a zda to třeba nebyly jenom jejich slabší chvilky a jinak jsou vlastně vděční za to, že dělají práci, která je častokrát vidět (a pocit zadostiučinění je rozhodně větší než například za kasou v Kauflandu), jsou v oboru, jenž je nenechá mentálně zakrnět, dovolí jim vypracovat se, umožní jim rozvíjet svou osobnost a sáhnout si na dno svých možností. Že dělají v jednom z mála oborů, ve kterém práce je. Kor v dnešní době. Netuším, třeba je to úplně jinak. Ale musím říct, že toto mě v posledních týdnech hodně zaujalo.

 

    Tak nějak nevím, jak svou dnešní delší úvahu zakončit, jestli si říct, že mně se syndrom vyhoření jistojistě vyhne a budu dělat pro to vše od zdravého životního stylu až po meditace. Anebo budu jedním z těch, kteří vlastně nadávají i na ty obědy v jídelně, ale doufám, že si jednou neřeknu, že jsem s tím vším nepočítal a že nám to ve škole neřekli. Neřekli, ale dali nám tu možnost se podívat, jak to v praxi funguje. A toho si nesmírně vážím.

 

Budu rád za všechny Vaše příspěvky a názory, protože mě to hodně zajímá:)

Pohled očima medika

Datum 09.03.2014
Vložil ..
Titulek ..

Velice hezky napsané :) jsem v druháku na gymplu a chci jít na medicínu. Mám strach z přímaček a ze všeho okolo.. jestli to vůbec zvládnu, jestli vůbec na to mám, jestli jestli... čtu na netu různé články o tom jak to na vůbec na školách chodí, někdy jak to čtu tak si říkám že to vůbec nezvládnu :D ale jsem ráda že když už mi kamarádi říkají že to nezvládnu (najdou se vyjímky..velice hodní :3) tak doma mi říkají že budu dobrá doktorka. Držím ti palce ať to všechno zvládneš a možná se někdy uvidíme (chci jít do Olomouce :D) :)

Datum 28.03.2014
Vložil JL
Titulek Re: ..

Děkuji za pochvalu:) Tvé pocity znají všichni medici a nejsou v žádném případě nenormální. Nic si z toho nedělej. Uvidíš, že pokud se snažíš a chceš svého snu dosáhnout, tak vše zvládneš. Nic není nemožné. Vystudovat medicínu vyžaduje hodně sebezapření a disciplíny, ale na druhou stranu to není nic, co by nešlo zvládnout:)

Držím ti moc pěsti a věřím, že se (ať už ve škole nebo ve fakultce) jednou potkáme;)

Datum 23.11.2013
Vložil LF Plzeň
Titulek LF Plzeň

Web o studiu na LF Plzeň: www.lfp.pise.cz

 

© 2012 - 2017 Jiří Lapka, Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode