Je to tam!

 

    Sen každého medika, tedy úspěšné ukončení preklinické části studia všeobecného lékařství, se stal pro mě skutečností. Na datum 3.9.2014 budu vzpomínat hodně dlouho. Jde o symbolický předěl mezi preklinickou a klinickou částí šestiletého vzdělávání na lékařské fakultě. Ještě teď mi pořádně nedochází, co jsem dokázal. Rodině, nejbližším lidem a především sám sobě. Napadá mě, že bych se měl poplácat po rameni, protože kdo jiný než já sám ví, co jsem prožíval a co mě potkalo během uplynulých tří let. Kdo jiný než já si to vybojoval. Je to poněkud "ego-honičské" a sebestředné, ale nevidím důvod, proč alespoň na chvíli nerozvinout bujnou fantazii a představit si, že teď už pravděpodobně tuto náročnou školu dodělám. Doposud jsem žil v neustálé nejistotě táhnoucí se od prvních okamžiků na fakultě. Uvědomuji si, že i jenommedik popisoval své pocity dost podobně. Já s ním mohu pouze souhlasit. Je nádherně nadnášející žít s vědomím, že sysifovo prokletí je alespoň na chvíli zlomeno. Mám představu o tom, co přijde, že to bude zase "takové a makové", unavující a zdlouhavé, ale teď chci žít v přítomném okamžiku snového oblouznění o dokonalém já. To neskutečně náročné martyrium je za mnou a s klidným svědomím mohu říci - prožil jsem si to na vlastní kůži. Co víc než osobní zkušenost může člověka posunout v osobním vývoji a přístupu k životu? Jak moc jsem si sáhnul na dno a kde je mu skutečný konec? Vždyť ty tři roky byly pro mě opravdu úporné. Úporné a zároveň svým způsobem naplňující. Mělo to tak všechno být? A proč podstupovat takovou oběť, když se dá žít mnohem snáze v jiné sféře, v jiném prostředí a bez neustálého napětí s myšlenkami především na školu? Co je tak motivující na nekončící pouti medika a později lékaře? Mám k tomu svou teorii a věřím, že všichni mí kolegové medici také, protože jinak by to opravdu nešlo a nemělo by to cenu.

    Medicína je opravdu velice náročná škola, a když si vzpomenu, jak hodně jsem byl namotivovaný před začátkem studia a jak moc mě uzemnily první dny na fakultě, obdivuji sám sebe, že jsem to nevzdal. Však kolik bylo takových, jež neunesli nároky studia? Sama proděkanka Kolářová nás veřejně žádala, abychom nevzdávali studia kvůli prvním dílčím neúspěchům. Začalo nás bezmála 240 a do čtvrtého ročníku postupuje přibližně o sto lidí méně. Přitom dost z těch 140 - 150 mediků - čtvrťáků je z řad repetentů. A co ti, co budou opakovat? Vykašlali se na školu nebo snad měli osobní problémy? Na medicíně se to bere jinak, opakovat rok není nic nenormálního, nezadaří se, nevyjdou zkoušky (při tom kvantu učiva se není čemu divit) a je to. Sám bych mohl vyprávět, od prvního ročníku se se mnou táhne zkouškové až do posledních dnů letních prázdnin; v prváku jsem končil 17. srpna, ve druháku biochemií na třetí pokus 28.8. a letos až 3. září. A to jsem měl notnou dávku štěstí, bez kterého (podle mého názoru) nelze tuto školu dodělat. Bez dřiny to ale také nejde. Stovky a stovky hodin nad knihami, na židli, v křesle, v posteli, kdekoliv. Všude ale se studijními materiály a nejlépe s čokoládou:) I ti nejzapřisáhlejší flákači a notoričtí lajdáci se stávají na lékařské fakultě šprtem na plný úvazek. O čem píšu, nejlépe ví ti, kteří se v tom najdou:) Neduhem, jenž k tomu všemu patří, je nejtěžší, třetí stupeň prokrastinace, který k usilovnému šprtání patří stejně neodmyslitelně jako k druhé interně prof. Ehrmann starší:)

 

    A jaké tedy to preklinické stádium medika je? Především časově náročné. Čas, investovaný do studia se vrátí přímou úměrou. O co víc a déle se učím, tím více mám povědomí o tom, co studuji. Medicína je v konečném důsledku spravedlivá. Ano, pořád se vedou řeči o tom, kdo a jak to či ono "vyhaluzil", ale skutečně se najde někdo, kdo tomu nedal nic? Každý se učí a stejně tak každý má své metody efektivního studia. Každý by také měl během medicíny získat jisté návyky a naučit se učit tak, jak mu to vyhovuje. To je, podle mého názoru, základní kámen, na kterém se dá stavět. Můj styl je takový, že hodně času strávím v posteli či ve křesle. Normální židli nesnesu a nejlépe se mi učí nahlas. V prváku jsem si hodně věcí vypisoval, ve třeťáku, díky enormnímu objemu informací, také, ale již pouze v bodech a poznámkách. Přepisování Čiháka a podobné eskapády jsou, z mého pohledu, časově hodně náročné, ale proti gustu žádný dišputát. Hlavní je to mít v konečném důsledku v hlavě a následně v indexu. O nic víc nejde.

    Ke studiu medicíny se váže z velké míry zodpovědnost a píle. Všude (krom přednášek) se žádá 100% přítomnost, ovšem jistě si lze najít cestičku, jak toto obejít, ale nedoporučuji to. Poctivým přístupem k povinnostem a v lepším případě přečtením si témat před výukou snižujete riziko malignity na minimum, na druhou stranu musím přiznat, že já si tolik času nenašel. I tak jsem v knihách strávil tři roky a nemám pocit, že bych byl o něco vzdělanější či dokonalejší než před třemi lety na samém začátku.

    Škola si ale vzala mnohé oběti. Z mého pohledu jsem přišel o můj nejmilovanější koníček - airsoft (ke kterému se opět pomalu vracím) a také kontakt s přáteli "mimo" obor. V obou případech jsem si vědom skutečnosti, že jinak to nešlo. Přes týden jsem měl problém všechno zvládnout a přes víkend dohnat všechno, co jsem se nenaučil, abych manko alespoň trochu dohnal. Velice obdivuji své nadanější spolužáky (spolužačky), kteří se i přes to všechno věnovali/věnují vrcholově všemožným sportům - od basketbalu, přes jezdectví či kajak. Já jsem si ten čas nedokázal najít, protože - jak říkal dr. Machálek - někomu stačí přečíst si danou látku jednou dvakrát, jinému víckrát.

    Prvák byl pro mě, po tříleté pauze, celkem záhul, druhák, místo, abych odpočíval, tak jsem celý letní semestr doháněl zkoušku z neuroanatomie a třeťák byl extrémně náročný. Není důvod si nic nalhávat. Třetí ročník je přelomový a obsahově neobsáhnutelný - minimálně pro mě. Všechno se to valí v enormním množství a v letním semestru ještě dvakrát tolik. Nechci strašit, ale realita je hodně syrová, přesto se to dá zvládnout a kdo chce, ten zabere a nakonec to zvládne. Všechno je o trpělivosti a v mém případě i setrvačnosti. Člověk si prostě a jednoduše zvykne a ani mu nepřijde, že se denně zas a znovu vrací ke studijní literatuře. A o tom je medicína. Medik se pořád za něčím pachtí, a když toho dosáhne, tak místo radostného povyražení, vrhá se na další povinnosti. Ale já si nestěžuji, mně to vyhovuje (i když po měsíci intenzivního studia - 15 hodin denně, si dovolím tvrdit, že menší akce na zresetování mozku musí být!:)

 

    Jak bych shrnul v krátkosti preklinickou fázi vývoje medika? Šprting a zase šprting. Den za dnem, týden za týdnem, semestr za semestrem. Pořád dál. Ale s radostí vám, budoucím třeťákům, mohu sdělit, že všechno má svůj konec. I preklinika. A stojí to za to vyčerpání. Na kliniku se těším moc, a abych se tam dostal, musel jsem obětovat hodně, ale co nic nestojí, za nic nestojí.

 

Takže snažte se a nebojte si denně sahat na dno svých sil. Brzy v sobě objevíte své rezervy, a že jsou značné! Jednou jste medici, tak se zapřete a vybojujte to!:)

 

Je to tam!

Datum 21.09.2014
Vložil Fero
Titulek Maly komentar

Blahozelam autorovi k dielciemu uspechu, no dovolim si pridat iny pohlad. Trosku porovnam studium mediciny s technikou. S blogovym prispevkom mozem do bodky suhlasit. Megabajty memoracie, tupeho biflovania, niekedy bez toho, ze clovek aj rozumie tomu, co si tlaci do hlavy. Obcas sa k tomu prida stastie/nestastie pri tahani skuskovych otazok, atd. atd. - a to su vsetko znaky studia prekliniky na SR/ČR. Niektore technicke obory su na tom ale este horsie (=narocnejsie). Mam na mysli predovsetkym FEI-ku a stavebnu fakultu (IKDS, konstrukcie). Z hladiska kvanta uciva je na tom medicina horsie, avsak zadania (=domace ulohy) su na technike uplne iny level. V tomto by medik jasal, ze sa musi iba ucit a vypracovat pocas semestra par protokolov. Chudak na technike ma bezne (na vyssie spomenutych oboroch) tych zadani pocas semestra 50, niektore maju cez 15 stran brutalnych integralov a az na konci 15. strany robi tento uboziak skusku spravnosti (napriklad vypocety v oblasti mechaniky), ktora mu povie, ci sa niekde na predoslych 14 stranach nahodou nepomylil (= pocitame odznova). Alebo iny priklad: po buzeracii 60-rocnou odbornou asistentkou s 0-rocnou praxou sa dozvie, ze sa jej nepaci sklon technickeho pisma a chudak student zacina este raz malovat milimetrovy papier formatu A3. Alebo ina perla: dostanes vypocitat statiku nejakeho priehradoveho zeleznicneho mosta a iniciativne si kvoli tomu stiahnes studentsku verziu SW, za tyzden sa ho naucis (nie cely, iba v rozsahu, aby si bol schopny spocitat priklad) a na dalsie cviko donesies vitazoslavne svoj vypocet a cakas, ze Ta vyucujuci pochvali za inovativnost. Chyba, cviciaci to pochopi tak, ze si si to cele zjednodusil a preto Ti prida za trest dalsi prikald (samozrejme so zakazom SW, pricom naucit sa SW Ti trvalo ovela dlhsie ako by si pocital ten 1 priklad s kalkulackou, ale Ty si to ponal ako "investiciu" = naucim sa SW a v buducnosti sa mi to zide; tuto logiku vsak cviciaci nechape). Alebo vesely predmet pruznost. Kilometre integralov, ktorym navyse clovek nerozumie. Vie ich spocitat, ale nevie preco. Dalo by sa pokracovat. Studium mediciny ma v tomto jednu velku vyhodu: nosne predmety prekliniky sa "staci" nabiflit, aj ked - samozrejme - pochopenie suvislosti je obrovke plus. Nosne predmety na technike su horsi zahul - ak primarne nerozumies ucivu, biflenie Ti nepomoze. Furierove rady, ktore sa ucia na matike, su iba pôstne predjedlo, hlavne chody su servirovane v ovela tazsie stravitelnych porciach. Hovori sa, ze na techniku sa dostane kazdy, kto vie telefonovat. Ano, to je pravda, ale iba malokto techniku stihne za 5-6 rokov... Vsetko ma svoje caro a ja s oblubou tvrdim, ze najtazsie by pre mna bolo vystudovat operny spev, co je proti memorovaniu a pocitaniu "brnkacka". Pre kazdeho je ale nieco ine narocne...
Velmi sa pacili Tvoje slova v inom clanku, kde problemy so studium komentujes slovami "...jedu si své...". Drzim Ti palce v pokracovani, je to vyborny pristup. Lepsie vystudovat s x opakovanymi predmetmi a byt na seba hrdy, a problematike akotak rozumiet, ako skoncit s cervenym diplomom, ale iba s tupo natlacenymi megabajtmi informacii (toto sa poväcsine stava dievcatam sedavajucim v 1. rade na prednaskach, ale neviem preco...). Na tomto celom je najlepsie (najhorsie?) to, ze iba Ty vies, co si do toho musel dat, tych 15 sekund promocnej slavy Ta nedokaze odmenit. Ale cim budes starsi, tym viac si budes s laskou a radostou spominat ake to bolo vlastne "v pohode". Ta skareda klinicka prax a realita bude v tazkom antagonizme s Tvojimi predstavami a idealmi. Budes zazivat stres, pri ktorom si uvedomis, ze prve tri roky boli naozaj brnkacka. A preto je dobre si tym prejst s najvacsou davkou pokory, no zaroven s myslienkou "nie som blbec, zvladol som to!" Toto totiz vyuzijes neskor v praxi. Ked budes citit vnutornu stabilitu a budes verit vo vlastne schopnosti, vyriesis aj problemy, ktore Ti prax prinesie. Drzim Ti palce a prajem vela uspechov, Sinatra ;-) (I did it my way... jedu si své...)

Datum 23.09.2014
Vložil SR
Titulek Re: Maly komentar

Konecne nekdo zminil tu hroznou matematicko-technickou mucirnu. Doufala jsem, ze zleho pana Fouriera uz nikdy nepotkam, ale znovu jsme se sesli - u EEG :-/

Jen tak mimochodem, jeden fyzik, ktery soubezne s postdoktorandskou karierou studoval medicinu, mi rekl, ze zadny predmet z mediciny nebyl tezky. Ze je toho pouze hodne na nauceni se, ale jinak v poho. :))) Furt jednodussi, nez byt vedcem. Hahaha. Jak optimisticke.

Datum 15.09.2014
Vložil Xauron
Titulek sfA

Jsi pašák! Rosťa je mi svědkem, že jsem říkal již na začátku tvého studia, že to dostuduješ! Když člověk jde za něčím vytrvale s nadšením, ten oceán se před ním rozestoupí...

Datum 16.09.2014
Vložil JL
Titulek Re: sfA

Díky moc Xaurone! Od tebe si toho velice vážím. Dodnes si pamatuju, jak jsme se o tom bavili u piva...;)

 

© 2012 - 2017 Jiří Lapka, Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode