Staří mazá(n)ci

 
    Další podzim v Olomouci a s ním přišel i nový akademický rok, letos už náš pátý na medicíně. Předposlední. Za rok poslední a pak už nám ten příběh mladých nadějných mediků skončí a začne další etapa v životě. Tentokrát už profesní. Jak podzimně depresivní. A pravdivé. A neskutečné. Kdo z nás na počátku studií tušil, že se jednou dostaneme tak daleko? Jistě, každý věřil ve zdárné dokončení medicíny, ale že to tak všechno rychle uteče? Já vím, jsme v páťáku a ještě asi rok a půl před námi, ale když ono to tak strašně všechno v životě letí... 
 
    Prvák byl očistec, neskutečná ledová sprcha, která mně řezala do všech nervových zakončení. Tvrdý boj o místo na fakultě a nakonec slastný pocit blaha, když to všechno nějak klaplo a šlo se do druháku. Ve druhém roce toho bylo o dost méně, našel se čas otevřít oči a trochu se nadechnout, chovat se zase jednou jako člověk, navštěvovat akce, scházet se s kamarády a věřit, že "teď už to nějak půjde". Mně osobně se ale zas tak nevedlo, čas byl, ale boj s neuroanatomií (která je už nyní pouze v prváku) a především biochemií, stál také spoustu a spoustu sil, probděných nocí a scén, kdy jsem si říkal "už nikdy, končím, nemám na to". Ale přešlo to, všechno se zvládlo. Já jsem to zvládnul. No a pak třeťák - okamžik pravdy, lámání chleba, buď jo anebo ne. Upřímně, poslední preklinický rok byl silné kafe. A nejenom pro mě. Dovolím si tvrdit, že tak moc jsem se neučil ani v prváku. Bylo toho strašně hodně, nic jsem pořádně nestíhal a učit se bazál vyžadovalo mnoho času. Pro mě. Otevřeně - nejsem ukázkovým vzorem medika, ale myslím si, že právě můj příklad může být pro mnoho mladých lidí právě tím důvodem, proč to zkusit. 
 
    Je jasné, že procházka růžovou zahradou vypadá jinak, s tím se musí počítat, stejně tak s obětmi, ježto se budou muset položit na "obětní stůl", ale vězte, že všechny tyto ústupky a tak trochu sebezapření přinesou své ovoce. Vsadím se, že spoustě z vás (stejně jako tehdy nám) bude dělat minimálně dobře pocit, že hned druhý nebo třetí den na sebe oblečete bílý plášť, do podpaží čihákovy bichle, směr pitevna. Pamatuji si moc dobře na mrazení a mírnou tachykardii, když jsem poprvé vstoupil do dnes už neexistující staré pitevny. Stejně tak si dokážu velice autenticky vybavit stavy při prvním otevření brožurky s názvem Anatomie 1. To všechno se dá naučit? Ano, je toho hodně, paní docentka Holibková uvádí, že během studia anatomie je potřeba vstřebat do mozkovny přes čtyři tisíce pojmů a souvislostí. A k tomu v latině! Hardcore, ale jde to. I vy to zvládnete, protože teď se stane medicína vaším životem, zaměstnáním, koníčkem a společníkem do konce života. 
 
    V průběhu studia budete také nejspíše měnit názory a pohledy na medicínu. První roky na škole budete čerpat energii ze zdrojů, o kterých jste ani nevěděli, že je máte. Budete nadšení medici, kteří se učí poznávat člověka - a život. Přes všechny překážky se s notnou dávkou štěstí a pořádnou hrstí vědomostí jistě přenesete a než se nadějete - studium se přelije do druhé poloviny.
 
    Klinika je velkou změnou, na níž si budete muset časem zvyknout. Narozdíl od jiných VŠ, zde už si nebudete "užívat" zimního a letního zkouškového, ale pojedete pěkně od září až do června, podle toho, jaký rozvrh si zvolíte. Samozřejmě někdo bude končit třeba už v dubnu a jistě se najde pár volných týdnů v průběhu roku, ale už to bude prostě jiné. Vím, že spoustě lidem tento styl vyhovuje a minimálně stejně tolika spolužákům toto tempo vadí. Rozumím oběma skupinám a spíše se řadím k první skupince a to proto, že mi zkouškové tak moc nerozbije zajetý řád a zároveň se najde vždy pár volných týdnů, kdy je čas buď na přípravu zkoušek, které "musely počkat" a nebo prostor jen tak, pro sama sebe:) Uznávám, že není jednoduché chodit do školy od pondělí do pátku a zároveň se po odpolednech učit na zkoušky, které vždy přicházejí po ukončených blocích, ale je nutné zdůraznit, že přístup lékařů a examinátorů je v konečném (!!) důsledku přívětivější než na preklinice a zkoušky už nejsou tak náročné. Jo, neurologie, derma a farma mi daly zabrat, ale nakonec jsem to zvládl!;)
 
    V pátém ročníku si připadám, a věřím, že nejsem jediný, že už mám jakousi malilinkatou představu o tom, jak to chodí v provozu ve fakultce. Že to není jenom o bezbřehé touze uzdravovat nemocné, o jediné náplni mého života, bez níž si nedovedu představit svou existenci, o příjemných pacientech, kteří jsou vděční a slovo lékařovo berou za svaté, a tak dál a dál. Že je to minimálně zpočátku dřina a řehole, že zažiju spoustu situací, o kterých jsem se neučil a budu je muset řešit, že ne vždy všechno dobře dopadne a že existuje byrokracie, s kterou se budu muset umět vypořádat a tak dál a tak dál. Na druhou stranu vidím i pozitiva a smysl práce lékaře, léčivou sílu dobrého slova, ohromnou snahu pomoci nemocným a bezmocným, mnohdy hezké profesní i mimoprofesní vztahy a obrovitánský rozmach a rozsah medicínského vzdělání. Jednoduše řečeno, domnívám se, že opravdu každý si najde to své a angažovat se dá v podstatě jakkoliv, pokud je síla a snaha. Medicína je stále na jednom z vrcholů lidského vědění a každý kdo má tu čest se jí věnovat (tedy i já..:), by si měl častokrát opakovat (tedy i já...:), že se jedná o dar nejvyšší etické hodnoty a že tu nejde pouze o prestiž a prachy, ale zejména o fakt, že snaha pomoct slabšímu je nejen povinností, ale především údělem lidského druhu.
 
    Stejně jako mince má dvě strany a život není pouze černobílý, i studium medicíny je pestrobarevné a záleží pouze na úhlu pohledu a na skutečnosti, jak sami chceme vidět sebe a své okolí. Vnímám zpětně, že i já sám postupně měním názory (nejen) na studium medicíny a považuji to za přirozené, neboť i příroda nám zpoza okna dokazuje, že nic není trvalé a věčné.
 
    Hezký pestrobarevný podzim všem:)

 

Staří mazá(n)ci

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
 

© 2012 - 2017 Jiří Lapka, Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode